Letní miminka 04 č. 86 - Takhle jsem se ještě nikdy nebál...
- Rodičovství
- Anonymní
- 29.10.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak přesně tuhle větu mi řekl včera v deset večer můj muž, a že toho má za sebou docela dost. Právě jsem mu volala, že Emu přivezli ze sálu. Původně plánovaná třičtvrtěhodinka se totiž prodloužila na tři hodiny, dovedete si představit, co jsme zažívali...
Ema měla zánět středního ucha, minulé úterý jí to píchli, druhý den začal valit ven hnis proudem, takže jsem pořád jen převlíkala povlečení a ručníky a dcera doslova řvala bolestí, prakticky pořád byla na brufenu. Na další kontrole byly výsledky výtěru z uchu, kde se v masivních hodnotách ukázal jako původce zánětu spálový streptokok. Změna antibiotik, klidový režim, snad se to prý zvládne…
V pátek večer znovu ukrutné bolesti, bez brufenu ani ránu. Začala se motat a přestávala vnímat. V jednu v noci jsme jeli do nemocnice, znovu jí propíchli bubínek, který mezitím stačil srůst, ovšem už pouhým pohledem dovnitř lékařka zjistila, že zánět už bude dál než ve středouší. Druhý den ráno dcera absolvovala odběry krve a hlavně tomograf, který podezření potvrdil. Petit, díky moc za info, bohužel se ukázalo, že je to ještě horší, než jsi psala. Přesně jak jsi popisovala, tzv. skalní kost, tedy ten klenutý oblouk za uchem, je plný malých dutinek, do kterých zalezl hnis a nadělal tam příšernou paseku. Čili už nešlo jen o to ten hnis dostat ven, kost totiž byla téměř úplně zničená, doslova se rozpadala na malé kousíčky. Pokud by se neoperovalo ihned, kost by se rozpadla úplně, zapadala by do svalů, hnis a zánět by postoupily dál… netřeba se pouště do podrobností…
Původně ji měli operovat v neděli, ale po snímcích z CT se rozhodlo, že ji zařadí na konec sobotního operačního programu čili někdy po šesté. Malé extempore s banánem - když jsme ještě nevěděli, co a jak, kolem poledne dostala Ema hlad, manžel se tedy šel zeptat sestry, jestli se může napít a něco malého sníst. Sestra řekla, že zavolá primářovi a za chvíli přišla, že něco malého může. Ema snědla banán. Za půlhodiny přišel primář, a když zjistil, že Ema jedla, ztropil povyk, že narušujeme léčebný režim a že takhle nemůže zaručit kvalitní léčbu… Nevím, kde se stala chyba, každopádně nám to nepřidalo…
Manžel odjel odpoledne domů s Pepčou a já zůstala s Emou v nemocnici. Začínala se dost bát, vysvětlovaly jsme si, co se bude dít, jenže ona nějak nemohla uvěřit tomu, že opravdu nic neucítí (zvlášť když ji bolela celá hlava a to jí ještě nic nedělali, že). Nervozita rostla. Přišla anestezioložka s operatérem, znovu nám všechno vysvětlili, prý je to tak na tři čtvrtě hodiny, maximálně do hodiny ji mám zpátky, a to už bude opět při vědomí… Jo, jo, zlatý voči…
O půl sedmé dostala náladovku a za 10 sedm ji naložili na vozík a já jsem ji šla doprovodit k výtahu na sál. Nedělala scény, jen se vyděšeně dívala a tekly jí slzy… neznám horší pohled. Řekla jsem si, že nebudu šílet. Vyšla jsem ven do nemocničního areálu, mrholilo a byla zima. Dala jsem si v nemocničním automatu kafe, věděla jsem, že bych měla něco sníst, ale taky jsem tušila, že to nedokážu, asi bych to v sobě neudržela. Po půl osmé jsem se vrátila na oddělení. Pacienti se ve společenské místnosti dívali na televizi, bavili se, smáli se. Po osmé zazněly prezidentské fanfáry - holt každý slaví státní svátek jinak… Ve čtvrt na devět už má nervozita začala přerůstat v nesnesitelné napětí. Šla jsem za sestrou. Nemůže z oddělení odejít, já k sálům nesmím, telefon nikdo nevezme, teď večer je tam jen operační tým, který od stolu neodejde… musíte čekat. Volá manžel, snažím se mu co nejklidnějším hlasem říct, že je Ema ještě na sále. On se mi co nejklidnějším hlasem snaží říct, že Pepa snědl horu těstovin a teď hrají fotbal. V duchu mu závidím, přece jen má rozptýlení, já sedím sama na prázdné chodbě a bezmocně čekám.
V devět začínám propadat panice. Znovu jdu za sestrou, není ze mě nadšená a dává to napokrytě najevo, vyrušuju ji od četby časopisu… Ze společenské místnosti slyším neskutečně nepříjemný hlas Zuzany Bubílkové a smích. Volá manžel. Nesnažím se o nic, neovládám se, řvu. On je klidný, alespoň mně se to tak zdá a taky mě to uklidňuje. O půl desáté jsem naprosto hysterická. Opouštím oddělení, jdu o patro výš a jako blázen bušímna dveře s nápise Operační sály. Vidím svou dceru mrtvou, bezbrannou, bezvládnou. Prostě šílím.
Před desátou vidím prosklenými dveřmi výtahu sjíždět ze sálu doktora, okamžitě udeřím na sestru, ale to už slyším Emu naříkat. Vezou ji na lůžku, přes ucho má velký čtverec gázy, hlavu celou ovázanou, oteklý fialový obličej, opuchlá víčka, rty a pláče, nesrozumitelně blábolí a naříká. Hladím ji, mluvím na nic, ale moc na to nereaguje. Přendají ji do postele, zavedou kapačku, Emin pláč sílí, sálová sestra mi říká, že narkóza už je skoro úplně pryč, ale proti bolesti ještě nic nedostala. Jdu za sestrou, aby si pospíšila s analgetiky. Reaguje podrážděně a (podle mě schválně) se jde věnovat jiným pacientům. Ema řve. Řvu taky, už toho bylo moc, neumím se už ovládat. Za pět minut (!) přijde sestra se dvěma paralenovými čípky. Tvrdím, že je to málo, ale prý tak brzy po narkóze nic jiného nesmí. Na chvíli to zabere a Ema usíná. Volám manželovi. Teprve teď přizná: takhle jsem se ještě nikdy nebál…
Spala do půlnoci, do jedné jsme si povídaly, co to má na hlavě, proč to bolí, proč tak strašně kašle, proč se jí motá hlava. pak opět začíná naříkat bolestí. Jdu za sestrou, ale prý může něco silnějšího dostat až ve dvě. To nevydrží, říkám jí. Odpověď mě uzemní - bude muset! Okamžitě chci zavolat primáře. Jak myslíte! Primáři řeknu, že pokud ji nechá hodin trpět, nechám ji převézt jinam. Chvíli mlčí, myslím, že až do sluchátka musel slyšet Emin řev, pak povoluje tramal. Až do rána spí Ema dvakrát dvacet minut. Jinak na ni pořád mluvím, čteme Lovce mamutů, pomalu začíná pít, podávám jí kyslíkovou masku, hladím, konejším… Je vyděšená, rozbolavělá, visí na mně. Když jdu na záchod, po návratu mě hned chytá za ruku a pevně drží.
No, to nejhorší snad už konečně máme za sebou. Manžel mě přišel vystřídat, předali jsme si skřítka, teď se půjdu osprchovat, pokusím se Pepču přemluvit na spánek a pojedeme další kolo, doufám, že bude líp každou hodinou… Moc vám všem děkuju za podporu, ani nevíte, co to pro mě znamená a jak moc mi to pomáhá, díky!!!
Zuzana
P. S. Když mě manžel vystřídal, donesla jsem Pepína do auta, dojeli jsme před dům a až tam jsem zjistila, že klíče zůstaly v nemocnici. Takže jsme se vrátili a ano, před nemocnicí jsem vědomě vjela do zákazu vjezdu. Kde se vzal, tu se vzal, byl u mě policajt. Začal větu, pak zpomalil, a nedokončil. Asi jsem se dívala tak, že pochopil. Jen mi popřál hezký den…
Přečtěte si také
Mám horečku, sotva stojím na nohou. Jenže děti ani manžela to nezajímá
- AnetaMar
- 20.11.26
- 768
V noci jsem měla skoro čtyřicítku, bolelo mě celé tělo a několikrát jsem se probudila úplně zpocená. Ráno jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Jenže pak se otevřely dveře ložnice a ozvalo se...
S manželkou vyděláváme stejně, ale rodinu živím já. Připadám si jako bankomat
- Anonymní
- 20.11.26
- 764
Když mi manželka oznámila, že si chce nově nechávat celou výplatu na vlastním účtu, myslel jsem si, že si dělá legraci. Vždyť jsme manželé, máme společnou domácnost a dosud jsme všechny peníze...
Děti ve školce krmí polotovary a bonbony za odměnu. Co bude po zrušení vyhlášky?
- Dajdulína1993
- 20.11.26
- 376
Upřímně – zprávy o tom, že by se měla zrušit vyhláška o zdravém stravování ve školách a školkách, mě velmi znervózňují a hodně mě to děsí. Už jen při představě, kam se to může posunout, mi...
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 452
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 389
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1337
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1625
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 1171
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 570
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 961
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...